Choreografie ve 2D, 3D a z pohledu diváka

Ve scénografii je půdorys (ground plan) výkres v měřítku viděný shora, pohled z ptačí perspektivy („bird’s-eye view“), který podrobně zachycuje umístění a rozměry všech scénických prvků i nástupy, odchody a dráhy účinkujících. Je to ideální pohled pro plánování prostoru: kdo je kde, kdo se přesouvá kam a po jaké dráze.

Nárys (elevation) je naopak výkres jeviště v měřítku viděný z publika, tedy pohled zepředu. „Rear elevation“ ukazuje zadní stranu dekorací, kdežto pohledu z boku se říká „section“ (řez). Anglicky se těmto pohledům říká elevations, protože se vynášejí nad půdorys.

Oba se doplňují: půdorys plánuje prostor, nárys ukazuje, co vidí divák. Taneční představení z nárysu těží obzvlášť, protože odhaluje pohyb celého těla a prostorové vzory, které samotný pohled shora neukáže.

Linie pohledu (sightlines) označují, co publikum z představení vidí ze svého místa, bez překážek a bez námahy. Rozlišují se vodorovné linie pohledu – výhled na jeviště a na jeho levou a pravou část, kterému brání například hlavy ostatních diváků – a svislé linie pohledu – spojené se stupňovitým nebo vyvýšeným hledištěm a narušované příliš nízko zavěšenými závěsy nebo reflektory.

Volba tvaru jeviště má na tyto linie pohledu přímý vliv. Kruhové jeviště („round staging“) je problém, pokud se účinkující dívají převážně jedním směrem: polovina publika pak hledí na jejich záda. Návrh se tedy musí soustředit na to, jak publikum představení uvidí, a ne jen na vnitřní logiku pohybu.

U skupinového vystoupení jsou linie pohledu doslova součástí choreografie: dobré linie pohledu zaručují, že každý divák představení uvidí. Praktikábly neboli stupně („risers“) účinkující vyvýší, zlepší viditelnost a vytvoří dynamický vizuální efekt – je to nejběžnější přístup u scénických sborů. Přesné výšky a úhly ale závisejí na kontextu: pro přesné rozměry se raději obrať na technika divadla nebo na místní předpisy pro prostory, kam chodí veřejnost.

Aby se o prostoru dalo mluvit jednoznačně, má divadlo pro jeviště čtyři „světové strany“. Předscéna je okraj jeviště u publika (k ní se „sestupuje“) a zadní část jeviště je vzadu (k ní se „stoupá“). Z pohledu diváka, který se dívá na jeviště, je vpravo strana, které francouzské divadlo říká côté cour, a vlevo côté jardin. Francouzština má pro strany zvláštní názvy právě proto, že se „vlevo“ a „vpravo“ mezi pohledem z jeviště a z hlediště prohazují: když pokaždé řekneš, z čího pohledu mluvíš, chybám se vyhneš. A konečně jeviště je prostor, kde se pohybují účinkující, na rozdíl od hlediště, kde sedí publikum.

Ne každé místo nabízí stejný vjem. „Knížecí oko“ (œil du prince) označuje úhel pohledu, ze kterého je perspektiva dekorace vidět bez zkreslení; při pohledu z hlediště na jeviště je to také místo, odkud je představení vidět nejlépe. Pojem pochází z italského kukátkového jeviště, pojatého jako „krabice iluze“ postavená na perspektivě a trompe-l’œil – scénografie, která předpokládá jeden privilegovaný čelní pohled, a proto skladbu představení historicky určuje pohled zepředu.

Pozor, ať si nespleteš dva významy slova „perspektiva“: optickou, iluzivní perspektivu italského jeviště na jedné straně a prostý „pohled zepředu / z pohledu publika“ v nástrojích pro choreografii na straně druhé. Teoreticky vidí každý divák ve skutečnosti jiné představení: v první řadě nezažiješ totéž co na třetím balkoně. Jak připomíná Patrice Pavis, když cituje Marii-José Mondzain: „vidět spolu neznamená sdílet vidění, protože nikdo nikdy neuvidí to, co vidí ten druhý“. Proto má smysl vyzkoušet víc úhlů pohledu, ne jen jeden.

Náhled choreografie pomáhá odhalit problémy včas. Program na formace ti dovolí ověřit, jestli se formace čistě čtou, místo aby se potíže objevily až uprostřed zkoušky. Nahrazuje pomíjivé náčrtky na tabuli a vlákna zpráv plná oprav rozestupů jediným vizuálním zdrojem – a plánuje se, dokud je koncept ještě pružný, dřív než zabereš čas tanečníků.

Tyto nástroje v praxi kombinují pohled shora (top view) a 3D pohled, takže si z několika úhlů prohlédneš „stage picture“ – celkový obraz, který účinkující v danou chvíli tvoří. Choreografii můžeš napasovat na doby (counts) hudby, zafixovat nástupy, odchody a změny obrazů a ještě před zkouškou rozebrat rozestupy. Formací se tu rozumí koordinované prostorové uspořádání tanečníků, kteří se pohybují společně po předem určených drahách, s konkrétními pozicemi a natočením.

Akademický výzkum míří stejným směrem: přístup ChoreoVis nabízí vizualizaci shora se sledováním drah, analýzou využití podlahy a srovnáním naplánované choreografie se skutečným pohybem, aby se daly ověřit rozestupy, zarovnání a plynulost přechodů. Stancz do této logiky zapadá jako webový nástroj na rozmístění a zobrazení formací ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka, se kterým porovnáš půdorys s tím, co hlediště opravdu uvidí.