Jak vytvořit formace v tanci: průvodce krok za krokem

Ve skupinovém tanci jsou klasické formace geometrické obrazce: kruh, čtverec, kosočtverec, trojúhelník, řada, hvězda, kříž a diagonála. Patří k tomu, čemu kompozice říká „prostorové vztahy“, vedle seskupení (sóla, dua, tria, celá skupina) a využití prostoru (tanečníci těsně u sebe nebo s rozestupy, uprostřed nebo vzadu, vpravo nebo vlevo). Vybrat formaci tedy znamená rozhodnout zároveň o obrazci skupiny, o velikosti podskupin i o části jeviště, kterou zaplní.

Diagonála si zaslouží zvláštní pozornost: vytváří dojem hloubky a pohybu, dává vizuálně zajímavější linie a snižuje riziko, že se tanečníci budou navzájem zakrývat. Velmi dynamickou variantou je mírně skloněná diagonála, kterou často vídáš v jazzových nebo hip-hopových sestavách: nechává pohled diváka cestovat po jevišti. Formace „X“ staví tanečníky do každého cípu a do středu, aby podtrhla vrchol nebo silný moment. V (neboli pyramida) přitahuje pohled k tanečníkovi na špičce, často sólistovi uprostřed vpředu.

Pozor na názvosloví: spousta názvů formací (Flat W, Clustered Diamond, Starburst, Mini Hills…) pochází z blogů tanečních studií a nejde o oficiální terminologii. Drž se univerzálních obrazců – řada, zástup, diagonála, kruh, blok neboli čtverec, V, kosočtverec, řady na mezeru – a fantazijní názvy ber jako pouhé varianty. „Šachovnice“, o které se u tohoto typu rozestavení někdy mluví, ve skutečnosti odpovídá řadám na mezeru (staggered): řady se proti sobě posunou, aby nikdo nezůstal schovaný za jiným tanečníkem a všichni byli pro publikum vidět.

Jakmile máš formace vybrané, život jim dají kompoziční postupy. Unisono – všichni tanečníci dělají přesně totéž ve stejnou chvíli – dodává výpovědi sílu. Kánon opakuje stejnou sekvenci, ale bez současného začátku: každý tanečník nebo skupina nastupuje s pravidelným posunem (například každé 2, 3 nebo 4 doby), což vytváří orientační bod a přitom zachovává individualitu. Kaskáda, kterou je třeba od kánonu odlišit, nechává tanečníky střídat se s nástupy a odchody: dodává pohyb a oživuje využití prostoru.

Další postupy obohacují návaznost. Odpojení a návrat: tanečník nebo podskupina opustí unisono, pak se „chytí“ sekvence tam, kde právě je, a vrátí se do unisona – což efekt unisona naopak posílí. Polyfonie nechává každého tanečníka nastoupit, opakovat svou frázi, jak dlouho chce, a odejít, s jednoduchým pravidlem: jeviště nesmí nikdy zůstat prázdné. Akumulace se může týkat pohybů (A, pak AB, pak ABC…) nebo tanečníků, kteří postupně přibývají, takže na jevišti nemusí být pořád celá skupina.

Pro stavbu celého díla existuje několik způsobů rozvíjení: scénář neboli vyprávění (lineární průběh začátek–rozvinutí–konec jako v klasickém baletu), otázka–odpověď (pohybová výpověď, která vyvolá další), refrén–sloka (sekvence, která se vrací jako v písni), variace na jedno téma nebo náhoda po vzoru Merce Cunninghama. Mysli i na vztahy mezi tanečníky: kontrast (vysoko/nízko, velký/malý, nehybný/v pohybu) „dodává barvu“ a symetrie – pohyb vlevo zopakovaný vpravo – navozuje dojem rovnováhy a stability.

Rozmisťování formací předpokládá společný jazyk pro popis jeviště, převzatý z divadla. Pro diváka, který sedí v hledišti, je pravá strana jeviště (ve francouzském divadle côté cour) po jeho pravé ruce a levá (côté jardin) po levé. Francouzské označení pochází z paláce Tuileries v 17. století; za Velké francouzské revoluce nahradily původní královské odkazy (strana krále, strana královny) výrazy „jardin“ a „cour“. Tyto výrazy popisují, kde se nacházíš, ale nejsou to formace: nepleť si terminologii prostoru s obrazcem skupiny.

Pojmenovaná je i hloubka: předscéna je část jeviště nejblíž publiku, zadní část jeviště je vzadu. K předscéně se „sestupuje“ a k zadní části jeviště „stoupá“ (odtud anglické downstage a upstage). Tato slovesa mají konkrétní původ: v divadlech italského typu bylo jeviště skloněné k publiku, aby působilo hlouběji a bylo lépe vidět – proto se k zadní části „stoupá“ a k předscéně „sestupuje“.

Tuto gramatiku prostoru můžeš přímo přenést do tance a promýšlet s ní rozmístění i přesuny. Dobré prostorové řešení (staging) má dílo a hudbu doplňovat, ne jim konkurovat: přitahuje publikum, pracuje s tím, kam se dívá, a vyzdvihuje choreografii. Nejbezpečnější je nejdřív určit záměr nebo pocit, o který ti jde, a teprve pak navrhnout rozmístění, které této vizi poslouží – ne naopak.

Než začneš zkoušet, kresli. Susan Jones, baletní mistrová v American Ballet Theatre, doporučuje nakreslit každou formaci z ptačí perspektivy pomocí písmen X a O, jako taktický nákres v americkém fotbale. Pro představu o drahách a rozestupech používají někteří choreografové drobné předměty – mince, šachové figurky, barevnou modelínu –, aby si zmapovali cesty a přechody; barvy přitom sladí tak, aby viděli účinek setrvání na místě nebo celé formace.

Na jevišti si označ podlahu: očísluj přední a zadní okraj (po šířce) a vylep vodorovné barevné čáry pro hloubku, aby každý tanečník znal své místo. Na odhalení zácp použij techniku souboru Rockettes: projdi celou sestavu chůzí, z formace do formace, bez provádění kroků. Tahle procházka odhalí problémy s provozem nebo načasováním; pokud musí tanečníci spěchat, uprav načasování nebo přidej spojovací kroky. Žádná univerzální vzdálenost pro rozestupy neexistuje: přizpůsobuje se rozměrům jeviště a ověřuje chůzí.

Když formaci upravuješ, měj na paměti osvědčené zásady: střídej úrovně (ve stoje, na kolenou, ve výskoku), dbej na přirozené přechody, vyzdvihni sólisty rozmístěním, vyvažuj symetrii a asymetrii a využij celé jeviště, aby se skupina nezhlukovala. Webové nástroje jako Stancz umožňují tato rozmístění zadat a zobrazit ve 2D, ve 3D i v Pohledu diváka, což ti pomůže předem odhadnout, co publikum opravdu uvidí, ještě před první zkouškou na jevišti.