Skupinová choreografie: jak uspořádat přesuny

Kompoziční postupy slouží k třídění, uspořádání, skládání a strukturování taneční látky: umožňují pracovat s kontrasty, posílit emoce nebo diváka překvapit. Dávají dílu rozpoznatelnou a opakovatelnou architekturu a zapojují všechny složky tance: tělo, čas, prostor, energii a ostatní lidi. Právě tento poslední bod – vztah k ostatním – je to, čím se skupinová kompozice odlišuje.

Nejjednodušším postupem je unisono: všichni tanečníci provádějí stejný pohyb ve stejnou chvíli. Patří k základním postupům repertoáru a vytváří pocit jednoty, harmonie a skupinové identity; použité záměrně dělá společný zážitek okamžitě čitelným a dodává chvíli důraz. Na opačném konci stojí kontrapunkt: alespoň dvě odlišné pohybové sekvence současně provádějí různí tanečníci nebo podskupiny, třeba sólo, zatímco zbytek skupiny tančí jinou sekvenci. Mezi nimi stojí kontrast, který klade vedle sebe sekvence protikladné ve svých prvcích (rozsah, energie, orientace), například pomalé a táhlé pohyby vedle náhlých a výbušných akcí, a vytváří tak zlom nebo disonanci.

Několik postupů pracuje s posunem v čase. Kánon přenáší stejnou pohybovou sekvenci na všechny účinkující, ale s postupnými nástupy: je to taneční obdoba hudebního kánonu (stejná fráze začínající v posunutých okamžicích). Kaskáda neboli sukcese nechává tanečníky provést stejný pohyb jednoho po druhém a vytváří efekt vlny jako „mexická vlna“ na stadionu – slovník Récit ARTS ji ostatně od kánonu výslovně odlišuje. Střídání nechává pohyby jednotlivce nebo skupiny střídavě odpovídat pohybům jiného a otázka–odpověď tuto logiku posouvá k dialogu, jako hra, ve které si dva tanečníci (nebo dvě skupiny) vyměňují fráze.

Kromě základních postupů obohacuje stavbu celku několik dalších nástrojů. Akumulace má dvě podoby: akumulaci pohybů (A, pak AB, pak ABC…) nebo akumulaci tanečníků (postupné přidávání účinkujících). Odpojení a návrat nechává tanečníky dočasně vystoupit z unisona, než se ke skupině znovu připojí – jednoduchý způsob, jak celku dodat plastičnost, aniž by se rozbila jeho soudržnost.

Zrcadlo znamená dělat totéž ve stejnou chvíli čelem k sobě, ve dvou nebo ve více: tanečníci provádějí svou frázi proti sobě, současně a bez posunu. Pozor, ať si ho nespleteš se zrcadlem v tanečním sále (tím, před kterým zkoušíš): tady „zrcadlo“ označuje vztah mezi tanečníky, ne předmět. Opakování pohybu nebo sekvence pak vytváří důraz, hypnotický efekt nebo nasycení.

Proměnit se dá i samotný pohyb. Variace přebírá pohyby a mění jejich složky (rozsah, tempo, energii…). Retrográd provádí frázi pozpátku, v obráceném pořadí akcí. A konečně motiv (motif and development) je opakující se pohyb nebo krátká sekvence, která symbolizuje ústřední myšlenku nebo téma; choreograf ji v průběhu díla rozvíjí a proměňuje – je to červená nit, která divákovi pomáhá v orientaci. Praktická poznámka: terminologie není dokonale sjednocená. Frankofonní tradice (francouzská školní tělesná výchova EPS, slovník Récit ARTS) mluví o unisonu, kánonu, kaskádě, zrcadle, otázce–odpovědi a kontrapunktu, kdežto anglosaská tradice (osnovy GCSE) používá unison, canon, contrast, motif, retrograde, formations. Lepší je mluvit obecně než vnucovat jediné názvosloví.

Uspořádat společné přesuny znamená nejdřív promyslet formace, tedy způsob, jakým tanečníci a podskupiny zaplňují jevištní prostor. Podskupiny můžeš poskládat jako sólo, duo, trio nebo kvarteto a celky uspořádat do kruhu, zástupu, řady, čtverce, diagonály nebo průvodu. Právě toto uspořádání prostoru spolu se vztahy mezi tanečníky dílo obohacuje – mnohem víc než technická obtížnost jednotlivých kroků.

Aby se dalo říct, kde formace stojí, je potřeba společný jevištní slovník. Předscéna je okraj jeviště u publika (k ní se „sestupuje“); zadní část jeviště je vzadu (k ní se „stoupá“): obě leží proti sobě. Na šířku je côté cour, jak říká francouzské divadlo, pravá strana jeviště při pohledu z hlediště a côté jardin levá – orientace se udává z pohledu publika, takže je vůči levé a pravé ruce tanečníka obrácená. Cour, jardin, face (předscéna) a lointain (zadní část) jsou čtyři světové strany francouzského divadla; názvy cour a jardin pocházejí z rozmístění herců v paláci Tuileries, kde stranám dala jméno královská lóže. Důležitá opatrnost: vždycky uveď úhel pohledu. V angličtině pocházejí downstage (k publiku, tedy předscéna) a upstage (dozadu, tedy zadní část jeviště) ze šikmých jevišť a stage left / stage right se určují z pohledu herce čelem k publiku – vůči divákovi jsou tedy také obrácené. Napsat „vlevo“ bez upřesnění, z čí strany, je klasický zdroj chyb.

Celkovou čitelnost ovlivňuje i vizuální hierarchie. Jeviště můžeš rozdělit jako mřížku tří zón na šířku a tří do hloubky, tedy na devět pozic (downstage left/center/right, center left/center/right, upstage left/center/right). Tanečníci vpředu (downstage) a uprostřed jsou nejvíc vidět a přitahují nejvíc pozornosti: tam patří to, co chceš zdůraznit. Webový nástroj jako Stancz umožňuje tyto formace rozmístit a zobrazit ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka a předem tak ověřit, co publikum opravdu uvidí.

Když skupinová choreografie obsahuje zvedačky, rozdělení rolí je otázkou bezpečnosti stejně jako estetiky. Strukturovaný příklad nabízí cheerleading: ve stuntu nosiči (base) flyera zvedají, drží, vyhazují a chytají a zajišťují jeho stabilitu (ve stuntu se dvěma nosiči drží každý jednu flyerovu nohu); flyer neboli top předvádí prvky ve výšce; a spotter zajišťuje bezpečnost.

Roli spottera přesně definují pravidla svazu USASF: je to osoba, jejíž prvořadou odpovědností je předcházet zraněním tím, že chrání oblast hlavy, krku, zad a ramen horní osoby (top person) během stuntu, pyramidy nebo tossu. Musí být členem týmu a ovládat techniky spottingu. V praxi obvykle stojí po straně nebo za stuntem, na soutěžní ploše, nemá trup pod stuntem a musí dosáhnout na základnu, kterou hlídá – jedna osoba přitom nemůže být zároveň nosičem i povinným spotterem.

Tyto zásady ilustrují role a kulturu bezpečnosti u skupinových zvedaček, ale pravidla USASF se týkají konkrétně cheeru: neplatí beze změny pro klasický nebo současný jevištní tanec a nesmějí se brát jako univerzální norma. Při jakékoli práci se zvedačkami se opírej o svaz nebo kvalifikovaného trenéra, ne o pokyny posbírané na internetu. Pro srovnání: umění skupiny formalizují i jiné kolektivní disciplíny. V twirlingu s hůlkou má týmová disciplína (Team Twirl) ukázat sílu kolektivu, ve kterém se technická přesnost a choreografická kreativita spojují do harmonického výkonu; ve Francii tuto disciplínu zastřešuje svaz FFSTB.