Choreografie hip hop: crew, muzikalita a formace

Muzikalita je způsob, jakým tanečníci slyší, interpretují a tančí hudbu: udává pohybům tón a dává jim zvuky, které mají sledovat. Základním strukturním nástrojem, jak ji převést do pohybu, je 8-count (počítání po 8 dobách): rozdělí hudební frázi na osm dob a slouží jako rámec pro umístění pohybů. Po každých 8 dobách začíná nová osmička: fráze na sebe navazují jako odstavce, které na hudbu vyprávějí příběh. Začátek každého 8-countu najdeš podle downbeatu, nejsilnějšího přízvuku taktu.

Uvnitř osmičky jsou některé doby přízvučné. Můžeš například položit ostrý pohyb (sharp) na doby 1 a 5 a pak navázat plynulým přechodem na dobách 3 a 7. Pro jemnější práci se počítání dál dělí: s „and“ („one and two and…“) vyznačíš 16 dob a s „e and“ rozložíš osmičku v rychlých tempech na 32 dob – hodí se to na pohyby, které jdou těsně po sobě.

Akcentovat znamená také vybrat si, kterou zvukovou vrstvu tančíš. Basa (nejhlubší zvuk) volá po ukotvených pohybech u země, jako jsou stompy; malý buben (snare), suchý staccatový zvuk („ka!“), po svižných a ostrých pohybech; hi-hat („tss tss“) vyznačuje dělené doby; syntezátory, elektrické zvuky, volají po „gooey“ pohybech s odporem a vlnami. Praktické pravidlo: rychlý ostrý pohyb sedí líp na snare, kdežto zaoblené a plynulé pohyby se hodí k delším basovým linkám. Jinými slovy, tělo musí zvuku rozumět a hýbat se jako on.

Ještě před formacemi drží choreografii pohromadě kvalita provedení. Základem je grooving: přirozené pokyvování hlavou a pohupování, které tanečník potom rozvíjí do choreografie; je to „flow“, který spojuje každý krok a každý akcent. Na tomto základě přichází hitting (hit): stažení nebo zpevnění svalů, kterým vyznačíš silný zvuk, s dobře odměřenou energií – ani moc měkce, ani „moc full out“ –, trochu jako vizualizér zvuku, který reaguje na hudbu.

Dva pojmy pomáhají materiál obměňovat. Milking znamená protáhnout pohyb za jeho přirozený bod zastavení a přechod „vytáhnout“ (hrou s dráhou a se zrychlením). Textury jsou kvality pohybu, které odrážejí náladu skladby: staccato, plynulost (flowy) nebo drsnost (gruff). Dosáhneš jich kombinací hitů, milkingu a ovládání rychlosti.

Pro efektivní zkoušky se používá marking: provedení v náznaku, s menší energií – víc v hlavě než v těle –, díky kterému se soustředíš na hudbu, timing a pozice. Ve skupině, kde má synchronizace přednost, je to k nezaplacení. Poznámka ke slovníku: tyto výrazy (hit, groove, milking, marking) pocházejí z anglofonního prostředí a ne všechny mají ustálený francouzský ekvivalent; ve Francii se většinou používají v původní podobě.

Ve skupině je první silou unisono: tanečníci provádějí stejnou pohybovou frázi současně, případně s obměnami orientace, směru, velikosti skupiny nebo části jeviště. Efekt bloku rozbíjí kánon, taneční obdoba hudebního kánonu (anglicky round): stejnou frázi provádějí dva nebo více tanečníků (či skupin) s posunutými začátky, s překrytím nebo postupně; může být přísný, nebo volný (loose). Mirroring (zrcadlení), kdy dva nebo více tanečníků souměrně zrcadlí své pohyby, zvyšuje vizuální přitažlivost a zdůrazňuje přesnost a jednotu.

Ripple – kterému se říká také kaskáda nebo vlna (wave) – je postupný vlnový efekt: jeden tanečník pohyb zahájí a každý další ho provede v rychlém sledu. Choreograf zvolí jeho směr (zleva doprava, zepředu dozadu nebo od středu ven) a sladí ho s beatem; ripple slouží také k přechodu mezi formacemi a ke zdůraznění silné doby. Opakem pohybu jsou holdy (výdrže), chvíle, kdy tanečníci pohyb zmrazí: strategicky umístěné zdůrazňují beaty, vytvářejí vizuální kontrast a údernost a vyzdvihují muzikalitu.

Zbývá hospodařit s energií po celou dobu. Pacing střídá pohyby vysoké intenzity s pomalejšími pasážemi; interakce mezi tanečníky (battly, call-and-response, vztahy) buduje soudržnost příběhu a pohled i výraz obličeje propojují účinkující s publikem. Pozor: choreografovaný hip hop (komerční, v souboru) stojí na napsaných a synchronizovaných frázích a je třeba ho odlišit od freestylu založeného na improvizaci – jedno nelze zaměnit za druhé.

Skupinové choreografii prospívá, když střídá formace – řady, kruhy, trojúhelníky, diagonály – a vytváří tak hloubku, symetrii i asymetrii. Symetrické formace působí čistě a vyváženě, asymetrické vytvářejí zajímavé napětí; když využiješ všechny kouty jeviště, vystoupení působí větší a silnější. Často se vracejí dva tvary: písmeno V, hojně používané ke zvýraznění tanečníka uprostřed (lídr vpředu, ostatní rozvinutí za ním), a trojúhelník, který dává jasné ohnisko ke středu, ideální pro úvodní pózu nebo vrcholný moment.

Přemýšlet o jevišti znamená přemýšlet i o jeho zónách. Střed je ohniskem pro klíčové momenty a sóla; zadní část jeviště (upstage) vytváří hloubku a slouží přechodům; předscéna (downstage), nejblíž publiku, vyzdvihuje intimitu a výraz obličeje. Strany se určují z pohledu tanečníka čelem k publiku: côté cour, jak říkají Francouzi, má po levé ruce (stage left, z pohledu diváka vpravo), côté jardin po pravé (stage right) – názvy zděděné z francouzského dvorního divadla, jehož sály vedly na jedné straně do zahrady (zejména do Tuilerijských zahrad v Paříži) a na druhé na nádvoří. Přidej k tomu tři úrovně pohybu (nízkou, střední, vysokou) – ve stoje, v kleku, v podřepu nebo ve skoku – a vzniknou vizuální vrstvy.

Pečlivou choreografii odlišují plynulé, téměř neviditelné přechody mezi pohyby a formacemi: používají se spojovací kroky a přechody se zkoušejí, dokud nepůsobí přirozeně. Na soutěžích hip hopu se od nich ostatně čeká, že budou „kreativní a nepředvídatelné“. Tuto práci s rozestavením si můžeš připravit v nástroji jako Stancz, který umožňuje rozmístit a zobrazit formace ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka ještě před zkouškou v sále.