Tvorba choreografie: jednoduchý postup krok za krokem

Všechno začíná skladbou. Výukový web Superprof radí vybrat hudbu, která tě zasáhne a láká k tanci, ne skladbu vzatou automaticky jen proto, že je v módě; pro první choreografii doporučuje taneční škola Danc’Art z Lille mírné tempo a píseň, kterou dobře znáš. Než se začneš hýbat, pusť si ji několikrát dokola, bez tance, a najdi hudební fráze, silné momenty a ticha: tento krok mnoho začátečníků přeskakuje, poznamenává Danc’Art, přitom usnadňuje všechno, co následuje.

Tempo se měří v úderech za minutu (BPM), jednotce současné populární hudby, kdežto klasické partitury píšou italská označení, například allegro. Francouzská Wikipedie uvádí například rap mezi 80 a 100 BPM a house mezi 124 a 130. Výpočet se hodí do dalších kroků: při 120 BPM trvá jedna doba půl sekundy a blok 8 dob 4 sekundy; 3minutová skladba má pak 360 dob, tedy 45 osmiček. Čím rychlejší tempo, tím méně místa má každý pohyb a tím kratší musejí být přesuny.

Pak skladbu zkrať na požadovanou délku v programu na střih zvuku. Stříhej na začátku hudební fráze, na „1“, nikdy uprostřed osmičky, a dej přednost čistému konci na silné době před postupným zeslabením (fade-out), které dohasíná, zatímco skupina drží pózu. Nakonec si nech přesně ten ustřižený soubor a dej všem stejný: když se verze cestou změní, počítání se posune a soubor se musí znovu učit své orientační body.

V tanci se hudba počítá po blocích osmi dob: „1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8“, a pak znovu. Superprof připomíná, že takto se počítá v latinskoamerických, společenských i street tancích, až na několik výjimek, jako je jive, a Danc’Art mluví o struktuře používané téměř ve všech stylech. Osmička pokrývá dva čtyřdobé takty, tedy takty, které podle francouzské Wikipedie obsahují jednu silnou dobu a po ní tři slabé. „1“ je doba, kde fráze začíná znovu, často ji označí nástup hlasu nebo nástroje.

Mezidoby (offbeaty) se počítají „a“: „1 a 2 a 3…“. Pro začátečníky Superprof radí položit každý pohyb na dobu nebo na mezidobu a ke každému pohybu přiřadit počet, což je metoda, kterou používají i skupinové choreografie, aby byli všichni spolu. Při spuštění hudby nebo při opakování ohlašuje počítání „5, 6, 7, 8“, že začíná další osmička, a Danc’Art navrhuje tančit a přitom nahlas počítat, aby se struktura usadila v hlavě: všichni vyrazí na 1.

Počítání si zapisuj od začátku. Nejjednodušší je tabulka: jeden řádek na osmičku, očíslovaný (první osmička, druhá osmička…), s částí hudby vedle (úvod, sloka, refrén) a s pohyby v pár slovech. Na tom trvá i list „Jak postavit choreografii“ od pedagogického poradce pro tělesnou výchovu (EPS) ve francouzském departementu Rhône: uchovávat záznam o stavbě choreografie od jedné hodiny k další, fotkami, sešitem nebo poznámkami. Bez záznamu se choreografie na každé zkoušce vymýšlí znovu.

Většina písní střídá sloky a refrény. Francouzská Wikipedie popisuje sled „sloka 1, refrén, sloka 2, refrén…“, přičemž každý refrén obvykle opakuje stejný text a stejnou melodii. Kolem nich bývá často úvod, někdy most (bridge), který před posledním refrénem přeruší opakování, a konec; Superprof radí tuto strukturu rozebrat dřív, než začneš choreografovat. Vyznač si tyto části v tabulce počítání: kolik osmiček má úvod, každá sloka, refrén. To je kostra tvé choreografie.

Pak tanec obtiskni do této struktury. Refrén, který se vrací, si říká o stejnou taneční frázi: publikum ji pozná a tanečníci se ji naučí jednou pro tři opakování. Sloky dávají prostor obměnám, pasáži v menší skupině nebo změně formace; most je dobrá chvíle na překvapení nebo kontrast. Anglické osnovy tance pro GCSE, které vydává zkušební organizace AQA, tyto formy pojmenovávají: binární (AB), ternární (ABA), rondo, kde se část A vrací mezi odlišné části, nebo narativní, když tanec vypráví příběh.

Pečlivě připrav začátek a konec, dva momenty, které si publikum pamatuje. List z departementu Rhône žádá začátek a konec „rozpoznatelné, přesné“ a ke každému klade tři otázky: kde se nastupuje (už na jevišti, nebo ze zákulisí), kdo (celá skupina, malé skupinky, jeden po druhém) a jak (stejné, nebo různé akce, stejnou rychlostí, nebo ne). Pro konec totéž: nehybně na jevišti, pohromadě, na zemi, nebo s odchodem jednoho po druhém. Jasně držená závěrečná póza je lepší než rozmazaný odchod.

Pohybová fráze je sled pohybů, který tvoří celek, často jednu nebo dvě osmičky. Začni krátkým motivem, který nese myšlenku tance: pohyb paží, krok, zvláštní přenesení váhy. Osnovy GCSE od AQA z něj dělají první z choreografových postupů, „motif and development“: motiv a pak jeho rozvíjení. Pohyby můžeš hledat v hudbě (akcent volá po ostrém pohybu, zvuková plocha po plynulém), ve slově, v obrazu nebo v každodenním gestu, které přetvoříš, jak navrhuje list z departementu Rhône.

Motiv pak rozvíjej kompozičními postupy. Pedagogický portál francouzské akademie (regionální školské správy) v Nantes jich uvádí asi dvacet, mezi nimi opakování (zopakovat pohyb několikrát), inverzi (zatančit frázi pozpátku), kontrast (velký a malý, rychlý a pomalý), akumulaci (přidávat pohyby nebo fráze), transpozici (stejná fráze na zemi a ve stoje), kaskádu (sled akcí od jednoho tanečníka k dalšímu), unisono (totéž ve stejnou chvíli) a kánon (pohyb, který v pravidelných intervalech přebírají další tanečníci). Jediný motiv o 8 dobách tak dá několik frází, aniž by bylo nutné vymyslet jediný nový krok.

Drž se frází, které tvoje skupina zvládne. Jednoduchá choreografie víc opakuje, než vymýšlí: dvě nebo tři dobře zvolené fráze, opakované a obměňované, často na první číslo stačí. Každou frázi si nejdřív zatanči na hudbu, než ji začneš učit, nahlas ji odpočítej a zapiš do tabulky, osmičku po osmičce. Pokud nějaká pasáž nesedí přesně na počítání, hned ji zjednoduš: jakmile se ji naučí celá skupina, je to mnohem těžší.

Když jsou fráze napsané, rozhodni, kde je kdo tančí. Formace je pozice všech tanečníků v daném okamžiku: řada, dvě řady na mezeru, V, diagonála, kruh, malé skupinky. Formaci měň, když hudba přechází do další části, ne nahodile: nová sloka, příchod refrénu nebo most jsou přirozené okamžiky. Průvodce jak vytvořit formace v tanci podrobně rozebírá běžné tvary a jak je vybírat podle počtu tanečníků.

Rozestavení slouží i čitelnosti. Osnovy AQA řadí mezi choreografovy postupy „manipulation of number“, práci s počtem tanečníků, a akademie v Nantes mezi své postupy počítá zvyšování a snižování počtu tanečníků: refrén, který zatančí celá skupina v unisonu, udeří silněji po sloce, kterou tančili tři. Nejjistější tanečníky postav tam, kam padá pohled, doprostřed a dopředu, a řady posuň, aby tanečníci z druhé řady byli vidět mezi těmi z první.

Každá změna formace je dráha, kterou je potřeba odpočítat, stejně jako krok. Dej jí přesný počet dob, například jednu osmičku, a každému tanečníkovi cestu, tak aby dvě dráhy neprocházely stejným místem ve stejnou chvíli. Nejjednodušší přesuny zachovávají pořadí tanečníků; ty, které ho míchají, vyžadují víc zkoušení. U každé formace si na plánek poznamenej dobu, na které musí být hotová: právě tento orientační bod umožní skupině dorazit společně.

Choreografii uč po kouscích. Danc’Art popisuje metodu tanečních škol: rozdělit ji na osmičky, opakovat první, dokud pohyby nejsou přirozené, přejít na další a pak obě spojit. Každou osmičku nejdřív ukaž pomalu a bez hudby, s počítáním, potom s hudbou. Když ukazuješ čelem ke skupině, dělej pohyby zrcadlově a řekni to, jinak část tanečníků vyrazí na špatnou stranu. Aby si každý mohl své místo projít doma, je lepší sdílet choreografii se souborem než ručně překreslovat plánky.

Nech tanečníky během učení „markovat“ (marking), tedy dělat pohyby v malém, bez skoků a bez námahy. Studie Kalifornské univerzity v Santa Cruz, publikovaná v časopise Psychological Science, o které psal magazín Dance Informa, nechala 38 pokročilých studentů klasického tance naučit se dvě vazby, jednu opakovanou v plné rychlosti, druhou v náznaku: porotci lépe hodnotili tu, která se markovala. Autoři v tom vidí odlehčení mentální zátěže, ne jen úsporu energie. Plnou intenzitu si nech na pasáže, které už jistě sedí.

Před vystoupením projeď všechno od začátku do konce bez zastavení. Tomu se říká průběžná zkouška (francouzsky filage): francouzská Wikipedie ji v divadle definuje jako zkoušku hranou bez přerušení, popořadě, bez publika, která slouží ke změření délky a k doladění koordinace; průběžná zkouška „à l’allemande“ (po německu) k tomu přidává rozestavení. Zapiš si, co drhne, a pak čisti: vracej se k pasážím, kde skupina není spolu, dobu po době, a kontroluj, že všichni mají na stejné době stejný úhel paží a stejný pohled. Skonči na skutečném jevišti, kde se doladí vzdálenosti.

Stancz je aplikace na choreografie, která slouží k přípravě rozestavení tanečníků: rozmístíš je na jevišti v měřítku, řetězíš formace a přechody se animují na tvoji hudbu, ve 2D pohledu shora, ve 3D a z hlediště. Používá se v prohlížeči počítače, PC nebo Macu, bez instalace, a jako aplikace pro iPhone, iPad a Android, se stejným účtem. Je zdarma až pro 3 choreografie po 4 formacích a nad tento rámec existuje placené předplatné. Nabízí 19 hotových formací, tedy tvarů, které se přizpůsobí počtu tanečníků, a pojme až 500 tanečníků na choreografii.

V postupu z tohoto průvodce pomáhá ve fázi hudby, rozestavení a předání. Nahraješ svou skladbu ve formátu MP3 nebo WAV: její vlnový průběh se stane časovou osou. „Vyťukat tempo“ změří BPM a „Sladit formace s tempem“ zarovná délky formací na doby. Pro každou část hudby vytvoříš formaci, přejmenuješ ji („Sloka 1“, „Refrén“) a tažením jejího okraje jí nastavíš délku; při přehrávání tanečníci kloužou z jedné formace do další a příliš dlouhá dráha nebo dva tanečníci, kteří se kříží, jsou hned vidět. Pro předání sdílíš choreografii jen pro čtení, i v tarifu Zdarma, a „Zvýraznit mě“ zvýrazní bod každého tanečníka.

Co Stancz nedělá, bez obalu: nepíše kroky za tebe. Žádná umělá inteligence v něm choreografii nevymýšlí; pohyby, počítání a fráze zůstávají v tvé tabulce, tvém sešitu a tvém těle a aplikace se stará jen o prostor a čas, tedy o to, kdo je kde a kdy. Neexportuje do PDF, neumožňuje současné úpravy ve více lidech a nespravuje školu (přihlášky, rozvrh, platby).