Sdílení choreografie se souborem: video, poznámky, zápis

Nejdostupnější metoda, jak předat choreografii bez ztráty informací, spočívá ve spojení písemného podkladu s natočeným referenčním videem. Konkrétně se každá osmička (blok 8 dob) zapíše s krátkým popisem hlavního pohybu, jeho směru a úrovně (vysoko, uprostřed, nebo na zemi). Video slouží jako vizuální opora a odstraňuje nejasnosti, které samotný text nikdy úplně nepokryje.

Tato dvojice text plus video funguje, protože spojuje dva rejstříky: písemný záznam fixuje záměr a strukturu (sled bloků, směry, úrovně), kdežto videozáznam ukazuje skutečný pohyb, jeho rozsah a dynamiku. Pro soubor je to formát, který se snadno šíří: každý tanečník si může video pustit tolikrát, kolikrát potřebuje, a v poznámkách si dohledat pořadí sekvencí.

Při strukturování poznámek se vyplatí opřít se o prostorové složky choreografie: úrovně (vysoká, střední, nízká), dráhy po podlaze (rovné čáry, diagonály, cik-caky, spirály, oblouky) a tvary uskupení (řada, zástup, diagonála, geometrické tvary jako čtverec nebo trojúhelník). Když tyto prvky výslovně pojmenuješ osmičku po osmičce, je předávání mnohem spolehlivější.

Aby se pozice daly sdílet bez zmatku, musí celý soubor používat stejný jevištní slovník. Ve Francii se mluví o côté cour a côté jardin, tedy o pravé a levé straně jeviště. Côté cour je pravá strana jeviště tak, jak ji vidí publikum; côté jardin je levá. Klasická francouzská pomůcka spojuje iniciály Ježíše Krista (J.C., francouzsky Jésus-Christ) s nákresem jeviště: J (jardin) vlevo, C (cour) vpravo.

Hloubka se popisuje předscénou a zadní částí jeviště. Předscéna je přední část jeviště, nejblíž publiku; zadní část jeviště, ohraničená zadní stěnou, je místo nejvzdálenější. Protože jeviště bývalo kdysi šikmé, zůstal zvyk říkat „sestoupit“ pro cestu ze zadní části k předscéně a „vystoupit“ pro cestu od předscény dozadu. Jevištěm v širším smyslu (francouzsky plateau) se přitom myslí víc než hrací plocha, protože k němu patří i zákulisí a podjeviště.

Pozor, když pracuješ s anglosaskými podklady: logika úhlu pohledu se obrací. V angličtině „downstage“ znamená přiblížit se k publiku a „upstage“ vzdálit se od něj (dědictví šikmých jevišť, anglicky „rake“). Hlavně se ale „stage left“ a „stage right“ určují z pohledu účinkujícího čelem k publiku: „stage right“ je tedy jeho pravá ruka, neboli levá strana diváka. Côté cour (pravá strana z pohledu publika) a „stage right“ (pravá ruka tanečníka) tak vycházejí z opačných úhlů pohledu: vyplatí se to upřesnit, aby nevzniklo nedorozumění. Velké jeviště se běžně dělí na devět zón křížením čtyř směrů (upstage/downstage, stage left/right).

Kromě podkladů si tanečníci pamatují své pozice tak, že rozumějí své roli a opírají se jeden o druhého. Dobré místo ve skupině vyžaduje znát svou roli (sólista, opěrný bod formace, nebo doplněk), sledovat pohyby ostatních, předvídat tak potřebný rytmus a prostor, a vyhnout se srážkám. Strategické postavení do rohů a využití diagonál vytváří vizuálně zajímavější linie a zároveň snižuje riziko, že tanečník zakryje ostatní před publikem.

Koordinace během vystoupení probíhá i neverbální komunikací: pohled, úsměv nebo drobný pohyb ruky často stačí, aby skupina zůstala synchronizovaná. Po každé zkoušce se vyplatí požádat partnery o zpětnou vazbu k rozestavení a synchronizaci. Při zkouškách je dobrým zvykem vyznačit si své orientační body a pozice na podlaze, aby se prostorová paměť ukotvila, a podle prostoru je pak upravit.

Slovník kompozičních postupů pomáhá i se společným zapamatováním, protože v každém okamžiku pojmenovává vztah mezi tanečníky. Unisono znamená dělat totéž ve stejnou chvíli stejným směrem (pozor, není to totéž co prosté „dělat spolu“). Kánon opakuje stejný pohyb ve více lidech, ale s posunem, v pravidelných intervalech. Akumulace přidává pohyby postupně a vždy začíná od stejného výchozího bodu („pohybová tichá pošta“). K tomu se přidávají vztahy jako zrcadlo, kaskáda, dialog, kontakt nebo zvedačka a způsoby seskupení (duo, trio, kvarteto). Webový nástroj jako Stancz umožňuje tyto formace rozmístit a zobrazit ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka, což pomáhá připravit a sdílet pozice ještě před zkouškou.

Pro dlouhodobou archivaci díla existuje specializovaný obor: zápis pohybu (dance notation). Je to symbolické zobrazení pohybu a tvaru lidského tance, které využívá grafické symboly, figury, nákresy drah, číselné systémy nebo zápis písmeny a slovy. Používá se hlavně k záznamu a znovunastudování (restaging) choreografických děl; v roce 1948 si Hanya Holm jako první choreografka z Broadwaye nechala chránit své taneční partitury autorským právem (copyright), a to pro Porterův muzikál podle Shakespearova Zkrocení zlé ženy.

Dva nejrozšířenější systémy v západní kultuře jsou Labanova notace (Labanotation) a Beneshova notace (Benesh Movement Notation). Labanotation (nazývanou také Kinetography Laban) vytvořil rakousko-uherský choreograf Rudolf von Laban (1879–1958) ve 20. letech 20. století a dávají jí přednost ti, kdo pracují v neklasickém tanci. Benesh Movement Notation vytvořili v roce 1955 Rudolf a Joan Beneshovi; její výuka začala v roce 1956 na Royal Academy of Dancing a používá se v baletních partiturách po celém světě, zatímco Labanotation spíš v neklasickém tanci.

Důležitá výhrada: taneční notace je obor pro odborníky (choreology), ne nástroj pro širokou veřejnost. Mnoho systémů je navíc specializovaných na určitý styl a jiné druhy tance efektivně nepopisují, což omezuje jejich univerzální použití. Amatérskému souboru tedy víc pomůže opírat se v každodenní práci o video a jednoduché poznámky a notaci mít na paměti jako profesionální metodu uchování díla.