Taneční vystoupení na konci roku: choreografie a jeviště

Příprava závěrečného vystoupení obvykle zabere 8 až 10 měsíců, od rezervace sálu až po dodání videozáznamu. Jsou to orientační hodnoty z materiálů tanečních škol a dodavatelů, ne absolutní pravidla, ale dávají dobrou představu, s jakým předstihem počítat. Nejvýhodnější termín je od konce května do konce června, kdy mají rodiny nejvíc času.

V praxi se sál rezervuje a téma vybírá s velkým předstihem (podle zdrojů zhruba 9 až 12 měsíců předem). Pak se dolaďuje pořadí čísel a zhruba 8 až 10 týdnů předem začínají zkoušky kostýmů. Prodej vstupenek a objednávka programů přicházejí na řadu přibližně 4 až 6 týdnů předem a kostýmová generálka (dress rehearsal) za podmínek skutečného vystoupení se obvykle plánuje 1 až 2 týdny před představením. Přesné lhůty se zdroj od zdroje liší: počítej spíš v rozmezích než s pevnými daty.

Pro odhad velikosti sálu se běžně počítá s kapacitou zhruba „počet žáků × 2 až 3 diváci“. Prohlédni si prostor osobně: jen tak ověříš, že jeviště a hlavně zákulisí opravdu odpovídají tvým potřebám, což plánek nikdy úplně neukáže.

Rozšířený formát programu počítá s jednou choreografií na skupinu – rozdělenou podle věku nebo oboru – v délce 2 až 4 minuty. Celek míří na celkovou délku nejvýš 90 až 120 minut, včetně 15minutové přestávky. Je to vodítko pro pohodlí publika a malých tanečníků, ne oficiální norma.

Pořadí čísel (show order) se staví podle několika jednoduchých, ale účinných zásad. Nedávej dvě choreografie po sobě tanečníkovi, který vystupuje ve více skupinách: potřebuje čas vydechnout a často i převléknout kostým. Sourozence seskup k sobě, aby rodiny nemusely čekat celý večer. A konečně střídej styly a věkové skupiny, aby publikum neztrácelo pozornost a vystoupení mělo rytmus.

Když tanečník přechází mezi dvěma čísly rychle po sobě, rychlé převlečení (quick change) se připravuje předem. Ideální je zkoušet ho v sále se stopkami v ruce, dokud přechod není plynulý. Pro představu o dosažitelném tempu: jeden zdroj připomíná, že žáci, o kterých píše, mají mezi dvěma lekcemi jen asi 90 sekund na přezutí a přípravu – důkaz, že krátký přechod se dá natrénovat. Webový nástroj jako Stancz, který slouží k rozmístění a zobrazení formací ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka, může pomoct připravit a vyjasnit nástupy a pozice ještě před zkouškami.

Znalost jevištního slovníku předejde v den D drahým nedorozuměním. Z pohledu diváka, který se dívá na jeviště, je côté cour, jak říkají Francouzi, pravá strana a côté jardin levá; ve Francii si to pamatují podle iniciál „J.C.“: jardin vlevo, cour vpravo. Předscéna označuje přední část jeviště, nejblíž publiku, a zadní část jeviště tu nejvzdálenější. Pravá a levá strana, předscéna a zadní část jsou čtyři „světové strany“ divadla. Pozor: tyto orientační body se určují z hlediště, kdežto tanečníci a učitelé někdy uvažují z jeviště, tedy obráceně – odtud velmi častý zmatek, který je lepší vyjasnit hned na začátku.

Jeviště je podlaha scény, hrací plocha, po které se účinkující pohybují a na které stojí dekorace. Zákulisí jsou boční prostory, které publikum nevidí: slouží k přesunům dekorací a tanečníků a k čekání před nástupem. Aby tyto prostory zůstaly divákům skryté, používají se boční šály, svislé pruhy látky zavěšené na tahu, které zakrývají boční průhledy; nahoře pak sufity zakrývají průhledy do provaziště, tedy do horní části jevištní věže.

Po technické stránce shrnuje průběh představení takzvaný scénář signálů: sled pokynů pro zvuk, světla a jeviště, zaznamenaný v dokumentu, který vede technická režie. Inspicient zajišťuje přípravu, koordinaci a technický průběh představení; technický ředitel koordinuje všechna technická oddělení a propojuje tvůrčí tým, techniky a administrativu, zatímco jevištní mistr se soustředí na dekorace, jevištní techniku a přípravu jeviště. Co se zkoušek týče, průběžná zkouška je projetí celku bez přerušení a takzvaná „italienne“ je zkouška textu ve zrychleném tempu, která má upevnit pořadí a paměť.

Jeden člověk celé zákulisí neuřídí. Je potřeba sestavit tým dobrovolníků s jasně určenými rolemi: stage managera (inspicienta), který koordinuje celek, odpovědnou osobu pro zónu „on-deck“ – skupinu, která čeká připravená k nástupu, aby čísla navazovala bez hluchých míst –, odpovědnou osobu pro rychlá převlečení, operátory se sluchátky na levé i pravé straně jeviště a dozor v šatnách. Zlaté pravidlo bezpečnosti a plynulosti: každý tanečník zůstává v zákulisí na svém přiděleném místě. Žák, který odběhne do hlediště nebo k automatům, riskuje, že prošvihne svůj nástup, naruší nástup někoho jiného, a navíc představuje bezpečnostní problém.

Den D má osvědčený průběh. Tým přijíždí zhruba 2 hodiny před začátkem kvůli zvukové a světelné zkoušce a rozcvičení dětí v zákulisí. Vpouštění publika a pokladna se otevírají přibližně 1 hodinu předem. Během představení provází moderátor – často sám učitel – s bezdrátovým mikrofonem. U kostýmů ušetří drahocenný čas dva jednoduché pokyny: každý kostým povinně označit jménem tanečníka, kterému patří a v kostýmu zakázat jíst a pít.

Nakonec si připrav „záchrannou sadu“ do zákulisí: zavírací špendlíky, nůžky, lak na vlasy, lepicí pásku a lékárničku. Tyhle drobné nehody – povolený šev, neposlušný pramen vlasů, rekvizita, kterou je potřeba narychlo připevnit – jsou spíš pravidlem než výjimkou a sada po ruce zabrání tomu, aby se kvůli maličkosti zdržel nástup.