Aplikace pro lektory tance: lekce, vystoupení a pozice

Taneční lekce má klasickou postupnou strukturu: úvod a rozcvičku, která ohlásí přepnutí do „tanečního režimu“, technickou práci, tvořivé zkoumání, pak práci na středu neboli vazbu, která spojí procvičené techniky, a nakonec zklidnění (cool-down). Každou hodinu se vyplatí začít jasným výukovým cílem: konkrétní dovedností nebo pojmem, který žáci na konci hodiny zvládnou, ať jde o techniku jako grand jeté, nebo o širší pojem jako muzikalita či prostorové vnímání.

Při sestavování plánu se osvědčuje metoda v sedmi krocích: určit styl a úroveň (a přizpůsobit slovník věku), definovat výukový cíl, přizpůsobit se stylům učení (u malých dětí z výuky udělat hru), strukturovat průběh (rozcvička, technika, střed/vazba, cool-down), rozložit pohyby, sepsat plán a zkontrolovat vybavení. Sepsaný plán (v počítači, v sešitě nebo v telefonu) ti umožní se k němu během hodiny vracet a kontrolní seznam vybavení (hudba, adaptéry, tyče, podložky) zabrání nepříjemným překvapením.

Aby si žáci pohyb zapamatovali, dej jim nejdřív jednoduchý pohyb a postupně k němu přidávej prvky zkratky B.A.S.T.E.: Body (tělo), Action (pohyby na místě a z místa), Space (prostor: úroveň, směr, dráha, vztahy mezi tanečníky), Time (čas: tančit před ostatními, po nich, v unisonu nebo v kontrastu) a Energy (kvalita pohybu, pomalá nebo výbušná). Takové rozložení od jednoduchého ke složitému pomáhá žákům lépe si zapamatovat pohyb i informace.

Rozcvička má zvýšit tělesnou teplotu, probudit svaly, vazy a šlachy, aby se hýbaly se silou a pružností, předejít natržení svalů a přetížení kloubů a psychicky připravit na choreografie. Jednoduchým prvním krokem je jemně rozhýbat všechny klouby od hlavy k prstům u nohou: krk, ramena, zápěstí, prsty, kyčle, kolena, kotníky.

Typická struktura řadí za sebou „promazání“ kloubů (pomalé, kontrolované krouživé pohyby v kyčlích, ramenou a krku, zhruba 2 až 5 min), pak dynamickou mobilitu specifickou pro tanec a nakonec aktivaci svalů, celkem zhruba na 5 až 15 minut podle toho, jak moc je tělo probuzené. Tyto časy jsou jen orientační: cílem je tělo probudit, ne unavit, a během zátěže by mělo být pořád možné mluvit.

Přizpůsobit lekci úrovni znamená především zvolit vhodný slovník a styl: stejný pohyb neučíš stejně malé děti a pokročilou skupinu. Když stanovíš výukový cíl pro každou skupinu a podle toho rozložíš pohyby, posune se každý, a přitom zachováš společnou osnovu hodiny (rozcvička, technika, střed, cool-down).

Při přípravě choreografie se doporučuje začít od konečného cíle a postupovat pozpátku (reverse planning), pak určit zapojené svalové skupiny, než se provede celý pohyb, a postupně směřovat k závěrečné vazbě. Ve skupinové kompozici jsou základními nástroji unisono (všichni tanečníci provádějí stejné pohyby ve stejnou chvíli, pro vizuální sílu) a kánon (stejný motiv opakovaný s nástupy posunutými v čase, jako když se zpívá v kánonu).

Kánon má několik variant podle toho, jak na sebe nástupy navazují: postupný kánon, kdy tanečníci přebírají motiv jeden po druhém v pravidelném intervalu; kánon s překrýváním, kdy každý začíná dřív, než předchozí skončí; nebo vrstvení frází pro hutnější efekt. Pojmenování těchto variant je spíš běžná pedagogická konvence než jednotná norma; kánon každopádně vyžaduje citlivé načasování a vnímání ostatních a dá se zkomplikovat prací s intervalem (načasováním a rozestupy mezi tanečníky).

Prostorový design zahrnuje formace: choreograf pracuje s drahami (pathways), formacemi a úrovněmi (levels), aby vytvořil texturu a vizuální účinek, hlavně ve skupině nebo v duu. K tomu přistupují úhly pro hloubku, symetrie (rovnoměrné rozdělení obou stran) proti asymetrii a fokus, ústřední bod pozornosti v prostoru. Pro podporu tvořivosti můžeš nechat žáky v triích nebo kvartetech skládat krátké taneční etudy řízenou nebo strukturovanou improvizací na základě podnětů (poezie, fotografie, tvary, textury). Webový nástroj jako Stancz umožňuje tyto formace rozmístit a zobrazit ve 2D, ve 3D a v Pohledu diváka.

Abys pozice předával jednoznačně, vyhni se holému „vlevo/vpravo“, které se mění podle toho, kam se mluvčí dívá, a opírej se o jevištní orientaci. Z hlediště (z pohledu publika) je pravá strana jeviště to, čemu francouzské divadlo říká côté cour, a levá côté jardin. Francouzi mají na zapamatování pomůcky, které fungují jen v jejich jazyce: iniciály „J.-C.“ (jako Jésus-Christ) čtené z hlediště zleva doprava (jardin vlevo, cour vpravo) nebo „côté cour, côté cœur“ pro účinkujícího, protože srdce je vlevo. Česky nejlépe funguje jednoduché pravidlo: co je pro diváka vpravo, je pro tanečníka čelem k publiku vlevo, a naopak.

Pozor na úhel pohledu: francouzské cour a jardin se určují z pohledu hlediště (cour vpravo, jardin vlevo), ale z pohledu účinkujícího na jevišti je to obráceně. Když udáváš pozici, vždycky řekni, z čího pohledu mluvíš. Pro hloubku: předscéna je část jeviště nejblíž divákovi a zadní část jeviště leží naproti ní, vzadu. Jeviště se chápe jako soubor sousedících políček, která tvoří mřížku čitelnou pro účinkující i techniky, a proto je přirozeným vodítkem pro rozestavení.

Tato terminologie vznikla v Comédie-Française kolem roku 1770, kdy soubor sídlil v sále Salle des Machines v paláci Tuileries, otevřeném na jedné straně na nádvoří Louvru (cour) a na druhé do Tuilerijských zahrad (jardin); starší názvy „strana krále“ a „strana královny“ se po revoluci přestaly používat. Společný orientační systém a společný pohled (například zobrazení formací ve 2D, ve 3D nebo v Pohledu diváka v aplikaci Stancz) usnadňují předávání pozic žákům.