Pravá a levá strana jeviště vysvětlená tanečníkům

Ve francouzštině se strany jeviště pojmenovávají z hlediště. Côté cour je pravá strana jeviště při pohledu z publika, côté jardin levá: tak to definuje francouzská Wikipedie i slovníček Le Cratère, národní scény v Alès. Pro tanečníka otočeného k publiku je to tedy obráceně než jeho ruce: cour má po levé ruce, jardin po pravé. Celá výhoda těchto dvou slov je v tom, že se nemění podle toho, kdo mluví, podobně jako levobok a pravobok v námořnictví: choreograf sedící v hledišti i tanečnice na jevišti označují stejnou stranu. Jevištní technici mají dokonce přezdívky: „courriers“ na straně cour a „jardiniers“ (zahradníci) na straně jardin.

Tyto názvy pocházejí z Comédie-Française. Od roku 1770 hraje soubor v sále Salle des Machines paláce Tuileries, který na jedné straně vede na nádvoří Louvru (cour) a na druhé do Tuilerijských zahrad (jardin). Předtím se říkalo „strana královny“ a „strana krále“ podle královských lóží, které stály proti sobě; tyto názvy zmizely s revolucí, podle pedagogické brožury divadla Gabrielle Dorziat (scéna Salmanazar v Épernay) až po jakobínském teroru. Kolují tři francouzské pomůcky. Pro publikum iniciály „J.-C.“ jako Jésus-Christ (Ježíš Kristus): J jako jardin vlevo, C jako cour vpravo, při pohledu na jeviště. Pro účinkujícího čelem k hledišti „côté cour, côté cœur“ (strana nádvoří, strana srdce), protože srdce je vlevo. Francouzská Wikipedie přidává třetí: jarDin obsahuje D, první písmeno francouzského slova pro pravou stranu, tedy pravou ruku herce.

Jiné jazyky nevycházejí všechny ze stejného úhlu pohledu. Angličtina pojmenovává strany z pohledu účinkujícího: stage left je jeho levá ruka, když se dívá do publika, tedy côté cour (vpravo z pohledu diváka), a stage right je côté jardin; Angličané pro cour říkají také prompt side, strana, kde stávala nápověda. Japonština stejně jako francouzština vychází z hlediště: 上手 (kami-te) je pravá strana při pohledu z publika, tedy cour, a 下手 (shimo-te) jardin, podle glosáře japonského svazu divadelních techniků. I němčina podle Wikipedie počítá z hlediště, a to tak, že několik operních domů nahradilo „vlevo“ a „vpravo“ jmény podle své čtvrti, například „Berlin“ a „Charlottenburg“ ve Staatsoper Unter den Linden. Na internetu stále kolují tabulky, které pravidlo obracejí: v pochybnostech se vrať k srdci – cour je na straně srdce, když se díváš do publika.

V hloubce je předscéna (francouzsky face) přední část jeviště, nejblíž publiku, a zadní část jeviště (lointain) jeho hloubka, ohraničená zadní stěnou. K předscéně se „sestupuje“ a do zadní části se „stoupá“: slovníček Le Cratère připomíná, že jeviště bývalo kdysi šikmé, a brožura scény Salmanazar, že dodnes bývá někdy velmi mírně skloněné k hledišti, aby nabízelo lepší výhled. Proscénium neboli forbína (francouzsky avant-scène) je část před portálem a rampa je řada světel lemující tento přední okraj, odtud i rčení „světla ramp“. Angličtina si zachovává stejný obraz svahu: downstage k publiku, upstage dozadu.

Když zkřížíš šířku (vpravo, střed, vlevo) a hloubku (vpředu, uprostřed, vzadu), dostaneš devět zón, kterým rozumí každý, jakmile je dohodnutý úhel pohledu: vpředu uprostřed, střed jeviště, vzadu vlevo (z pohledu diváka) a tak dále. Vícejazyčný divadelní glosář CBTIJ v Brazílii ostatně překládá „downstage right“ jako face jardin a „upstage right“ jako lointain jardin. Anglofonní příručky používají stejnou mřížku 3 × 3 se svými zkratkami (DSL, DSC, DSR, CSL, CS, CSR, USL, USC, USR), vždy z pohledu účinkujícího: jejich downstage left je tvoje vpředu vpravo z pohledu diváka (francouzsky face cour). Pro soubor těchto devět názvů skoro vždycky stačí; upřesňuje se pak v krocích nebo metrech, například „vzadu vlevo z pohledu diváka, dva metry od boční šály“.

Po stranách zakrývají zákulisí boční šály, úzké závěsy často z černého sametu; brožura scény Salmanazar upřesňuje, že visí jedna za druhou na pravé i levé straně, aby umožnily nástupy a odchody. Jeviště se tak dělí na po sobě jdoucí plány od předscény k zadní části a slovníček Le Cratère mluví o jedné horní světelné rampě na každý plán: nastoupit „ve druhém plánu vlevo (z pohledu diváka)“ označuje přesný průchod mezi dvěma bočními šálami. Zákulisí je prostor, který publikum nevidí, za bočními šálami a zadní stěnou. U každého tanečníka si poznamenej, z které strany a kterým plánem nastupuje a odchází: tanečník, který odchází vpravo a musí se vrátit vlevo (z pohledu diváka), potřebuje cestu vzadu.

Ne všechna místa mají v očích publika stejnou cenu. Americká příručka režie Alexandra Deana a Lawrence Carry Fundamentals of Play Directing, jak ji shrnuje jedna publikace pro výuku režisérů, řadí šest zón od nejsilnější po nejslabší: vpředu uprostřed, pak vzadu uprostřed, vpředu po pravé ruce účinkujícího, vpředu po jeho levé, vzadu po jeho pravé a nakonec vzadu po jeho levé. Z pohledu diváka to dává: vpředu uprostřed, vzadu uprostřed, vpředu vlevo, vpředu vpravo, vzadu vlevo a vzadu vpravo. Základní myšlenka je jednoduchá: čím blíž a čím víc uprostřed účinkující je, tím víc přitahuje pohled. Není to zákon, je to kompoziční konvence a jiné zdroje jí zčásti odporují.

Pro tanec napsal osvětlovač Tom Skelton už v roce 1955 v Dance Magazine, že divadelní mřížka o šesti zónách je k ničemu: tanečník projde jedinou pohybovou frází několik zón. Řadil spíš dráhy: nejdřív středovou osu ze zadní části k předscéně, pak diagonálu ze zadní části vpravo dopředu vlevo (z pohledu diváka), pak druhou diagonálu, pak kruh o průměru zhruba 4,5 m uprostřed. Taneční materiály ministerstva školství Nového Jižního Walesu naopak považují za silnou zónu zadní část jeviště na straně cour (vzadu vpravo z pohledu diváka), tam, kde se zadní stěna setkává s bokem jeviště. Brožura scény Salmanazar konečně uvádí francouzskou tradici: jardin má být „dobrá“ strana, kudy přichází hrdina, a nebezpečí přichází od cour.

Pro skupinu slouží tato pořadí hlavně k rozhodnutí, koho kam postavit. Sólista nebo vrcholný moment rád jde dopředu doprostřed; skupina, která má zůstat přítomná, ale nekrást pozornost, může držet zadní část; diagonála dodává pohyb a hloubku a umožňuje přejít celé jeviště za krátkou dobu. Všechno ale záleží na místě diváka. Je to prostá geometrie: z křesla na straně zmizí část jeviště u této strany za portálem a tanečníka vzadu může zakrýt ten, který stojí před ním. Své formace proto kontroluj z několika míst v hledišti, ne jen ze středu.

Francouzský divadelní slovník číslování jeviště nestanovuje: slovníčky přečtené pro tento průvodce žádné neuvádějí a každý soubor si zavádí vlastní. Dva zahraniční systémy stojí za to znát. V Japonsku nese okraj předscény uprostřed 0 a pak 1, 2, 3 ke každé straně, s roztečí 90 cm, tedy polovinou kenu, staré japonské míry, podle správce sálů Theatre Workshop. V USA popisuje stejnou myšlenku inspicientka muzikálů: řadu čísel s 0 uprostřed a značkou každé dvě stopy, tedy zhruba po 61 cm. Zvol si rozteč, napiš ji na svůj plánek a drž ji od studia až po jeviště.

Samotné značky jsou malé kousky lepicí pásky nalepené na podlaze. Gaffer páska, ve světě představení velmi rozšířená, se trhá rukou a kvalitní jde odlepit beze stopy; anglofonní prostředí těmto značkám říká spikes. Anglická Wikipedie popisuje běžné použití: malý křížek pro místo účinkujícího, písmeno L pro kus nábytku nebo dekorace, jedna barva na osobu nebo prvek, když značek přibývá, a fosforeskující páska, když je třeba najít své místo ve tmě. Střed si svou značku zaslouží vždycky: výše zmíněná inspicientka lepí velké T vpředu uprostřed a další značku do přesného středu jeviště.

Lep co nejméně značek: jen místa, která musejí být přesná, tam, kde tanečník musí přesně trefit světlo nebo správnou vzdálenost od jiného. Japonský glosář pro herce připomíná, že fosforeskující páska je vidět i z hlediště, a proto se vyplatí jí lepit málo. Mnoho sálů, které hostí tanec, pokládá černý taneční koberec (technický rider MC93 v Bobigny ho uvádí v pásech po 1,5 m): zeptej se technika sálu, jakou pásku na něj smíš lepit, a značky jednoho čísla odlep, než nalepíš značky dalšího, nebo změň barvu, aby se dvě choreografie nepletly.

Zlaté pravidlo se vejde do jedné věty: jeden systém na soubor a úhel pohledu vyslovený u každého pokynu. Pokud tvůj soubor mluví o pravé a levé straně z pohledu diváka, vyhýbej se holému „vpravo“ a „vlevo“; pokud pracuje s čísly, říkej „2 vpravo z pohledu diváka“ místo „2 vpravo“. Zvolený systém napiš nahoru na plánek každé formace, se šipkou směrem k publiku, aby si ho nováček přečetl bez vysvětlování. A když pokyn přichází z hlediště, například od choreografa v první řadě, připomeň, že „vpravo z pohledu diváka“ znamená totéž pro něj i pro tanečníky: právě proto se úhel pohledu říká vždycky, stejně jako Francouzi používají cour a jardin.

Ve studiu obvykle zastupuje publikum zrcadlo: předscéna je na straně zrcadla a strana cour (vpravo z pohledu diváka) zůstává po levé ruce tanečníka, který se do zrcadla dívá. Přenes značky z jeviště do zkušebního sálu, se stejným středem a stejnou roztečí, jak radí web o klasické pedagogice Ballet Curriculum: čísla před zrcadlem na lekci, stejná čísla na okraji jeviště v den vystoupení. Naplánuj i zkoušky zády k zrcadlu, protože na jevišti už nebude odraz, podle kterého se dá opravit; v magazínu Dance Informa jedna tanečnice vzpomíná na úzkost z těchto zkoušek těsně před technickým týdnem. A když souboru ukazuješ vazbu čelem k němu, řekni to: tvoje pohyby pak dorazí obráceně.

Pak dej každému jeho místo, formaci po formaci: jeden plánek na formaci se jménem nebo číslem každého tanečníka je lepší než dlouhé ústní vysvětlování. Potom všechno dolaď na skutečném jevišti. Slovníček Le Cratère cituje francouzský obrat „on verra à la rampe“ (uvidíme na rampě), tedy až se bude zkoušet na jevišti: vzdálenosti se mění, nástupy nepadnou vždycky tam, kde se čekalo. Průběžná zkouška „à l’allemande“ (po německu), která podle Wikipedie přidává i rozestavení, je dobrá chvíle na nalepení posledních značek. Nakonec si sedni do hlediště, doprostřed a pak na strany, a ověř, že nikdo není zakrytý.

Stancz je aplikace na choreografie, která slouží k přípravě rozestavení tanečníků: rozmístíš je na jevišti v měřítku, řetězíš formace a přechody se animují na tvoji hudbu, ve 2D pohledu shora, ve 3D a z hlediště. Používá se v prohlížeči počítače, PC nebo Macu, bez instalace, a jako aplikace pro iPhone, iPad a Android, se stejným účtem. Je zdarma až pro 3 choreografie po 4 formacích a nad tento rámec existuje placené předplatné. Nabízí 19 hotových formací, tvarů, které se přizpůsobí počtu tanečníků, a pojme až 500 tanečníků na choreografii.

2D pohled kreslí jeviště ve skutečných rozměrech, v metrech: ve výchozím stavu 10 × 6 m, s popiskem „JEVIŠTĚ · 10,00×6,00 m“. Nahoře a vlevo vedou dělená pravítka s číslem u každého metru a čárkou po 50 cm, od 0 v levém rohu; dvě tečkované středové čáry, vždy viditelné, se kříží uprostřed. Pod předním okrajem, dole na plánku na straně publika, je nápis PŘEDSCÉNA a nad zadním okrajem ZADNÍ ČÁST; můžeš zobrazit mřížku, přichytit k ní tanečníky a ukázat jejich čísla. Pravá ani levá strana na plánku napsaná není: publikum je dole, takže pravá strana plánku je pravá strana z pohledu diváka, francouzské côté cour, anglické stage left. Na jevišti širokém 10 m tak číslo 7 na horním pravítku padne 2 m od středu, vpravo z pohledu diváka.

Pohled diváka odpovídá na otázku, kterou si klademe z hlediště. V nabídce „Tvoje místo“ zvolíš pojmenované místo („Přízemí uprostřed“, „1. řada“, „1. řada, pravá strana“, „Levá strana“, „Pravá strana“, „Porota“, „Balkon“, „Kamera“), nebo klepneš na sedadlo v plánku sálu, který vyznačuje levou a pravou stranu; kamera se tam přesune a zabere soubor a pohled ti pak řekne, kdo je zakrytý a za kým, nebo že z tohoto místa jsou vidět všichni. 3D pohled ukazuje stejnou formaci v prostoru. Sdílet choreografii jen pro čtení je zdarma: každý tanečník se na ni dívá a „Zvýraznit mě“ zvýrazní jeho vlastního tanečníka. Omezení bez obalu: žádný export do PDF, žádné současné úpravy ve více lidech a žádná správa školy.