Taneční postavení na jevišti: postup a orientační body

Než kohokoli rozestavíš, musíš prostor pojmenovat. Z pohledu diváka v hledišti je pravá strana jeviště ta, které Francouzi říkají côté cour, a levá côté jardin. Pro účinkujícího, který stojí čelem k publiku, je to obráceně: jardin má po pravé ruce, cour po levé. Ve Francii se běžně používá pomůcka „J-C“ jako Jésus-Christ (Ježíš Kristus): J (jardin) vlevo a C (cour) vpravo, když jeviště čteš z hlediště zleva doprava.

Tyto názvy mají přesný historický původ. Pocházejí z uspořádání sálu Salle des Machines v pařížském paláci Tuileries v 17. století. Z centrální královské lóže vedla jedna strana na palácové nádvoří (cour) a druhá do Tuilerijských zahrad (jardin). Konvence se pak rozšířila do všech frankofonních divadel, i tam, kde už žádné skutečné nádvoří ani zahrada nejsou.

Zbývají dva další orientační body, ty pro hloubku. Předscéna je část jeviště nejblíž divákovi, jeho přední okraj; zadní část jeviště je její opak, místo nejdál od publika, ohraničené zadní stěnou nebo horizontem. Předscéna, zadní část jeviště, pravá a levá strana tak tvoří čtyři orientační body jeviště, které si můžeš představit jako soubor sousedících políček, něco jako šachovnici. Pro úplnost: zákulisí (anglicky wings) jsou boční prostory mimo jeviště, skryté před publikem za závěsy nebo kulisami, kudy se nastupuje a odchází.

V tanci se jevištní prostor využívá ve třech rozměrech: hloubka (od předscény k zadní části jeviště), šířka (od jedné strany jeviště ke druhé) a úrovně (nízká, střední, vysoká). Úkolem choreografa je právě do nich vepsat tvary a přesuny tanečníků. Když přemýšlíš ve třech osách místo v ploše, vyhneš se pasti „všichni v řadě na jednom místě“ a otevřeš si mnohem bohatší možnosti, jak divák představení čte.

Anglická terminologie se s těmito body zčásti překrývá a vyplatí se ji znát. Upstage označuje zadní část jeviště, nejdál od publika; downstage přední část, nejblíž; stage left a stage right levou a pravou stranu z pohledu účinkujícího čelem k publiku (takže strana hlediště house left odpovídá stage right). Výrazy up/down pocházejí ze starých šikmých jevišť (anglicky „raked“), kde byla zadní část fyzicky výš: jít k publiku znamenalo sestupovat, vzdalovat se od něj stoupat. Pozor ale: předscéna/zadní část jeviště a downstage/upstage popisují stejnou osu vpředu–vzadu, jde však o ekvivalenty z praxe, ne o přesně zaměnitelné překlady, protože slova mají jiný původ.

Podle těchto os se jeviště často dělí na devět zón, když zkombinuješ směr dopředu/dozadu (downstage, center, upstage) se směrem do stran (left, center, right): downstage left, downstage center, downstage right, center left, center, center right, upstage left, upstage center, upstage right. Střed (center stage) se považuje za nejsilnější hrací prostor a přirozené ohnisko jeviště. Tato mřížka 3×3 je velmi rozšířené praktické dělení, převzaté hlavně z divadelních výukových materiálů, ne univerzální norma: některé zdroje pracují jen s několika hlavními body.

Mezi základní formace choreografa patří vodorovné řady, diagonály, trojúhelníky, kruhy a „clumps“ (shluky neboli hloučky). Ne všechny působí stejně: diagonály posunuté směrem dozadu působí dynamičtěji a plynuleji než rovné řady a dodávají jevišti víc hloubky a vrstev. Tímto směrem jde i současný trend: odklon od prostých rovných řad ve prospěch pestřejších a „spravedlivějších“ formací, ve kterých je vidět víc tanečníků.

Čitelnost přímo závisí na liniích pohledu. Když řady posuneš proti sobě (stagger, „do šachovnice“), tanečníky vzadu je vidět v mezerách mezi těmi vpředu. Dobré rozmístění také ukazuje silné tanečníky na různých místech jeviště, nejen v první řadě. Kdo kde stojí, navíc nezávisí jen na technické úrovni: počítá se i výška, schopnost zapamatovat si choreografii a jevištní projev. Tanečník vpředu uprostřed (downstage center) potřebuje dobrou paměť, sebedůvěru, aby ostatní vedl, a velký smysl pro show; ten vzadu uprostřed (upstage center) bývá často nejvyšší, protože tak zůstane vidět.

Skupinové rozmístění se dá budovat i kompozičními postupy. Unisono, kdy všichni tanečníci dělají totéž ve stejnou chvíli, dodává sílu a slouží jako opěrný bod. Kánon přenáší stejnou pohybovou frázi na další tanečníky v pravidelných intervalech a vytváří efekt ozvěny či rezonance. Posun pracuje s nepravidelným nebo náhodným intervalem a kaskáda řetězí sled nástupů nebo akcí. Tyto nástroje strukturují využití prostoru stejně jako samotný pohyb.

Jednoduché pravidlo pro rozestupy: každý tanečník by se měl vejít do vlastní pomyslné obruče (hula hoop), aniž by se obruče dotýkaly. Dost místa, aby nevznikla tlačenice, ale bez ztráty soudržnosti celku. Aby se pozice přenesly ze sálu na jeviště, doporučuje se vyznačit je na podlaze značkami nebo lepicí páskou, na zkoušce stejně jako na jevišti. A do choreografie zařadit jen takové pozice a rozestupy, které už tanečníci na zkouškách zvládají.

S velmi malými tanečníky (do 7 let) je lepší omezit choreografii nanejvýš na dvě až tři formace a vyhnout se diagonálám, které vyžadují víc prostorového vnímání a koordinace. Tady jednoduchost rozmístění přímo přispívá k úspěchu vystoupení. Chceš-li si tyto formace předem prohlédnout a vyzkoušet, nástroje jako Stancz umožňují rozestavit tanečníky a zobrazit formaci ve 2D, ve 3D i z pohledu diváka.

Když rozmístění zahrnuje akrobacii ve více lidech, jako v cheerleadingu, role jsou jasně rozdělené. Nosiči (base) zajišťují oporu a stabilitu: zvedají flyera a drží ho v rovnováze. Flyer (top) je člověk nahoře, který předvádí skoky, vruty a vzdušné prvky. Spotter odpovídá za bezpečnost a je připravený jistit a chytat. Pravidla pro jeho umístění jsou přísná: je to člen týmu, který ovládá techniky jištění, stojí na soutěžní ploše po straně nebo za prvkem, smí se dotýkat základny prvku, nesmí držet nic, co by mu v jištění bránilo, nesmí mít trup pod prvkem a nesmí být hlavní oporou topu; při pádu chrání přednostně hlavu, krk, záda a ramena. Tyto zásady se ve zdrojích shodují, ale přesné požadavky se liší podle svazu a soutěžní úrovně: oficiální pokyny najdeš v pravidlech příslušného svazu.